Strnutí starých kostí,
za zády slepota oèí,
co vidìly více než dosti
ve spirále, jež bìsy se toèí.

Zkøížiti kotníky, jen rozpažit ruce,
vprostøed mysli planoucí –
sebou samým prokláti srdce
a zardousit lhostejnost chøadnoucí.

Pak pokynout èíší napìtí,
nech ètvero hrotù lebkou proniká,
zaznívá køik, jež vábí prokletí
a s další ètveøicí trup se potýká!

„Stojím pevnì zaklesnut... Hoøím utváøením k výšinám...
Krvácím proudem otevøení... S génii elementem létám...“

Chladný kov od nohou se plazí,
jak z ocele had tìlo obtáèí –
jeho smìr vìdomím zamrazí...
Že opouští mì levou rukou postaèí!

„Chu nápoje Vùle... Vùnì spáleništì minulých...
Dotek, že skuteènost kol... Naslouchám tonùm, jež hovoøí...“

Zrakem a duchem uvádìných.
Bílý antikrist!